NEDĚLNÍ MŠE.

Čas nudný vlékl se mi líně,

ach, zdlouhavě dny mizely – –

Já jednou doma zbloudil v síně

našeho chrámu v neděli.

V té chvíli byla duše čista

všech skepsí, jakýs zvláštní jas

se rozlil v duši, atheista

po dlouhé době věřil zas.

Klid posvátný mi v krvi proudil,

zpěv lahodně mi padal v sluch,

já, jenž jsem dlouho zoufal, bloudil,

zašeptal náhle v dumách: Bůh! – –

Bůh věřících, Bůh všechněch lidí,

moc, pro niž názvu nemáme,

to Fatum, jež nás všecky řídí,

to něco velké, neznámé, –

To velké, co spí v času hluši,

co nemožno je zapříti,

co do náručí naši duši

čas po čase vždy zachytí, –

To velké, které s nebe hřímá,

to velké, což je slunce svit,

to veliké, co duši jímá,

že musíme se poklonit, –

To velké, což je zapíráno,

mně ve hrudi se zachvělo, –

po dlouhé době v ono ráno

On políbil mě na čelo!...