NEDĚLNÍ ODPOLEDNE VE STARÉ ULIČCE.

Jak příkrov dusivý žár srpna leží

v té křivé uličce na Malé straně...

Snad vše tu vymřelo... po schodech stěží

se belhá stařena tak ustaraně

do chrámu pod Hradem, kde požehnání

jí dají horliví vždy Kajetáni.

Ni stopy dnes po dětském mraveništi,

jež před domky tu po celý den piští,

po kluků sebrance, jež v svobodě

dnes trampuje kdes v božské přírodě.

I krčma ztemnělá, z níž zápach piva

ven vane, ospale se dívá, zívá,

jak čekala by návrat malých lidí,

jež ve zdech zakouřených večer vidí...

A je tu hřbitova klid mrtvě snící...

Za okno přivřené mi motýl vlét,

jenž ze zahrad si blízkých cestu splet

a teď si otlouká svá křídla skvící.

Kdes v bytě v přízemí zřít žlutou líci –

na křesle prastarém (toť jeho svět)

u okna sedí několik už let

kýs člověk sedřený a chrchlající.