NEDĚLNÍ ODPOLEDNE.

Zřím na ulici, kterou lidstva davy

se hrnou na procházku z města ven;

tvář některá mne trochu déle baví,

však vše to znudí přec. Co dělat’ jen?

Pak hledím do protějších oken chvíli,

kde bydlí starý jakýs pensista;

ten nad knihou té doby hlavu chýlí –

je kalendář to starý dojista.

A jako vždycky tak i dneska zase

máť vedle tiší děcko plačící,

muž bručí, v hostinec radš ubírá se,

už vyšel ven – ta záře na líci!

Tak nudné všecko! Doma právě asi

se matka do kostela ubírá,

tam při modlitbě zvlhnou její řasy,

to pro mne – zřím, jak slzy utírá.

A k večeru vždy družky mého mládí

se bérou za hovoru v starý hrad,

a za nimi ti, co je mají rádi –

nu, býti doma, šel bych také snad!

Vše stejné vždy: to v chrámě požehnání,

ta cesta stromů řadou šumící,

jak pensista, jenž v kalendář se sklání,

muž bručivý a děcko plačící.