Nedělní odpůldne.

Zda znáte chvíle ty, v nedělní odpoledne

kdy nuda zoufalá vám v srdce zatne drápy

a smutek nečinný si na čelo vám sedne

a pocit samoty vás jako můra trápí?

A všecko hněte vás... Ó řekněte, co dělat?

Vzduch mrtvě parný je, kol prázno, jako v poušti...

A nuda zoufalá a v hlavě pustý nelad

vás tíží víc a víc a už vás neopouští.

Kdo mohl, odejel. Vy zřeli jste, jak jedni

vagony tramwaye tu plnili a jiní

šli pěšky k nádražím, by v žhavém odpoledni

vzduch lesů dýchali, ó jaké dobrodiní!

Jen vy jste zůstali. Nač také jíti z Prahy,

na fádním výletě se mořit fádní řečí,

když nikde nemluví k vám pohled jeden drahý,

když nikde nevítá vás vlídné slůvko něčí!

Tak vzpomenete jen... a v duši neklid náhle

se divný uhostil a stesk, ó stesk vám sedá

stesk po čems neznámém v to nitro jako spráhlé...

A doma zůstati vám neklid v duši nedá,

A pocit samoty a opuštění zatne

spár přímo do srdce, vy jste tak sami, sami

a náhle v bolesti i jakés hrůze chvatné

by v dál jste uprchli před svými myšlénkami.

A náhle straníte se sebe i všech lidí,

být sám, ó jaký stesk! být opuštěn, ó bída!

A srdce bezděky vše kolem nenávidí

a s nudou nový stesk tu bludné kroky hlídá.

Ó chvíle zoufalé! Ó strašné chvíle nudy

a hořké lítosti a samoty a žele!

Já mnoho prožil jich, když opuštěn a chudý

tíživá odpůldne jsem trávil za neděle.

Ó já ten pocit znám, kdy vedro žhavě sálá

v ty spráhlé Příkopy, kde nuda má tě v spárech

a ty jak bez duše a umučený zmála

bez cíle, sám a sám štván bloudíš po boulevardech.

A pohřeb chudobný, jenž spěje kol, tě vzruší,

rozladěn zvolna čteš za rakví jméno všední...

Až budeš jako on... ti maně kmitne duší

myšlénka pochmurná a zmaten prcháš před ní.

A zase mrtvému, jenž vezen na Olšany,

bys málem záviděl, že za ním život jesti,

a tušíš, bolestí a vzpomínkami štvaný,

necítit života že nejvyšší je štěstí...

Ó v chvíle takové, už zoufalosti blízký,

kdy každá vzpomínka až do duše tě bodne,

bys celé Příkopy za kouzlo rodné vísky,

a celou Prahu dal za lesy svoje rodné!

Tam byl bys také sám, kde duch se v dumy hříží,

bez přátel, milenky, bez milující ženy,

leč tam bys necítil, jak samota tvá tíží –

jen tam, kde lidé jsou, je člověk opuštěný.