NEDĚLNÍ SIESTA.

Zřím v čisté modro nedělního vzduchu,

paprsky vnímám, váté silnicí,

všech zbaven úzkostí a ballastního ruchu,

prapory zřím své duše vlající.

Můj malý budík v koutku pilně tiká,

řeč ohně činí pokoj diskretní,

v své patřím nitro, jak v něm plamen vzniká,

vzpomínky profil jak jde koketní.

Jsem tichý básník, revolucí ctitel,

půvabných chvil a veršů ciseleur,

pokojna ticha odedávný přítel

a v lásce vždycky trochu amateur.

Svůj vedu život v tichém ústraní

a miluji svůj ostrov mládenecký,

kam příbojům se příchod nebrání,

a časem pohrdám, jak šťastný básník řecký.

Jsem podob nových vlastní představa,

krom klidu Řeků rád mám sílu Gallů

a dobře vím, že doba nastává

protrhlých sopek, nespoutaných žalů.

Čtu vtipný cestopis a moře z mysli volám,

vzdán tichu ostrova a lesku hladiny,

a rèverii vzňaté dnes už neodolám,

nechati míjet pružné hodiny:

Oddat se zlehka obejmutí dálek,

doteky cítit vlastních postřehů,

usmát se výškám, jichž jsem dřív se zalek’,

jít třísní vzpomínek jak květném po sněhu.

Být středem světel, jež mě z dálek zlatí,

vějíře prchlé radosti své rozestřít

a čekat chvíli, až se v mysl vrátí

hory a moře, zas je moci zřít.

Odrazy věcí transponuje touha,

minut mých rhytmus přidá crescenda,

průhledy mé jsou fantasmata pouhá,

v barevném stylu tkaná merenda.

Vše tančí přede mnou i světlá moje krev,

svit rosných paprsků tká závoje,

a málem nevím, čemu říkám hněv

a proč si nepřeju než trochu pokoje:

Úsměvy slunce kolébat se v lodi,

jezerem dnů svých plouti bezpečně,

zpívati chválu vůli, jež svět rodí,

přiodít srdce navždy svátečně.

Tak cítit sládnout tepot vlastní krve,

pel zlatý v srdci vůní usedat,

jak zručný autor v kapitole prvé

když náladu chce dobrou vyvolat.