NEDĚLNÍ VERŠE.

Co již tolik opěváno,

v nitru svém jsem cítil zas:

Den mi zvolna nudou zmírá,

květ, ve slunci vadnoucí.

Mnohým stejně nudně hyne

v duchaplných hovorech.

Já však sám jsem na skalisku,

uštván písní komáří.

Nuda letních odpolední,

nuda dlouhých procházek

ve sváteční vůni lesa

usedla mi na duši.

Snažily se uspáti mne

těžké vzdechy akátů.

Ale oko unavené

marně k spánku přivírám.

Dětský křik, jenž vzduchem vlní,

dnes mne teskně nejímá.

Sedím zde, sám děcko hravé,

ve stlumeném vzlykotu.

Co je mrtvo, ať spí v hrobě.

Není dobře vzpomínat.

Co chorého v mojí duši,

ať jen rychle umírá!

Hvězd se neptám, zda mi zítra

nová cesta radost dá...

Vím, že ku práci se rodí

šest dnů kdesi za lesy.