Nedělní výlet.

Vždy v neděli si vyjeli tak sami,

mladičká dívka, milenec a známý

strýc obstárlý, jenž ochranu jim skýtal...

Po celé cestě noviny jen čítal,

neb hleděl z parníku na blízké břehy,

v svých očích starých plno teplé něhy,

a řídkou bradu rukou hladil stále.

To krejčík byl, svou vestu okázale

na odiv stavěl, šátek batistový

pečlivě skládal modravý a nový

a staré brejle šinul k špičce nosu.

Co zdvíhal stále oba cípy šosů,

ta mladá dívka opřena vždy stála

na ňadrech růži s milým svým se smála,

jenž zdvořile k ní mluvil, neobratný...

Vše jinak bylo, z parníku když chvatný

dav lidí vyřítil se v přístav blízký. –

Též oni vyšli, v stráních plály lísky

a kdesi kos jim v ústret volal z lesa.

Hle, slyšet bylo, datel v kůru tesá...

V kraj lesa zbloudili... Mech byl tu měkký

a v blízku vlny rozvodněné řeky

a olší partie a vrb a sosen.

Zde palouk voněl právě včera zkosen,

vod zátoky v něm leskly se a plály.

A jahody už černaly a zrály...

Však ještě málo znali se ti mladí...

Co svlečen strýc se v stínu sosen chladí,

tu oni stezkou toulati se směli,

by vše, co chtěli, též si pověděli. –

A zatím nad košíčkem mdlý vždy více

své kuře obíral, odháněl mšice,

v mech uleh’ si a slouchal ptáků pění

a sklínku prázdnil v šťastném polosnění...