Nediv se...

Nediv se, neptej se,

proč v jara kráse

srdce mé rozkvětlo

milostí zase;

vždyť z jara rozkvete

i hloh na skále,

nediv se, neptej se,

líbej jen dále!

Vždyť řeka neptá se,

když břehy líbá,

který květ nejdříve

v sen ukolíbá;

a ten hloh neptá se

v květu svém prostém,

zda motýl či ptáče

bude mu hostem.

Když se však přiblíží

ta doba štěstí,

každý list chvěje se

tajemnou zvěstí,

nejmenší z větviček

více má květů,

nežli jsem hubiček

bral s Tvojich retů.

Údolím bolesti

a mořem touhy

bez Tebe uplyne

život můj dlouhý;

a proto nediv se,

že’s mi tak draha,

přej mi ten krátký sen

květu a blaha!