Nediv se, můj pane mocný,

Nediv se, můj pane mocný,

Že jsem ladil harfu svou,

A že právě Českým zpěvem

Silně se má ňádra dmou;

Český zpěv je hlahol s nebe,

Jejž Lumír měl za poklad,

Jímž „pohýbal šíré vlasti“

I posvátný „Vyšehrad“.

Jak se orel v slunci kochá,

V jemné rose něžný květ:

Čechovi tak zpěv je vítán,

Vítán krásný zvuků svět.

Slovan v zpěvu, kdyby mohl,

Slastí by se rozplynul,

Slovan kdyby zpívat nesměl,

Hořem by snad zahynul.

Slovan žije v dvojím světě,

On má dvojí krásnou vlast,

Kromě zemskou – vlast má zvuků,

V té je král, v té může vlást.

Když se v zemském světě trápí,

Hledá v druhém útěchu,

Slza ještě v oku visí,

A již tvář je v úsměchu.

Když i v želu Čech si zpívá:

Jak nemá znít varyto,

An má v ňádrech blaho míru,

Blaho vlasti ukryto? –

Tak já blažen, syn jsa Český,

Bratr Slovanů co hvězd;

Blažen, Tvá že, Pane, vlídnost

Mocným pro mne štítem jest.

Pod tím štítem hvězdojasným

Nepřestanu písně pět,

Nepřestanu vlast svou slavit,

Jenž je pro mne celý svět.

Jí se budu stále kořit,

Jak to sluší Slovanu;

Nad hrobem až lyra praskne,

Pak jí zpívat přestanu.