NEDOČKAVÉ SRDCE

Nevidíš svítit oken – sníh bílý se chumelí. –

Kéž by už s prášníků zlatý prach střásla jíva!

Snad sever a jih se s nebem a zemí domluví?

Když srdce se zadívá do tmy, hned něco v něm samo zpívá.

To v tobě se srdce okamžik světlý rozsvítil v smích,

je jaro to docela rozkvetlé na vrších domácích,

neb světélkuje to moře neb sama snů perletí Paříž,

či malá ty uličko v zapadlém městě tak záříš?

Neb vidím už zář to své noci, noci severní,

kdy stáří je celé laviny ledu a sněhu nésti?

Či nedočkavostí vidím předčasné prameny s hor

již řítit se, svítit, a stromy bíle hořet a kvésti?