NEDOVEZENÝ KLAS.

Žní to víří po všem poli,

zlaté snopy do stodoly

hospodáři svážejí;

ruče, jak když bouře hrozí,

pod pavezou plné vozy

ke vsi jedou alejí.

Jak se večer vracím domů

alejí tou, stínem stromů,

upoutává cos mi hled:

s větví lípy nad souvratí

visící se klas, hle, klátí,

jak jím kývá vánku let.

Když tu kolem vozy jely,

haluze jej zadržely,

zachytly, a vůz jel dál;

všecky klasy beze změny

do stodoly dovezeny,

a on se tam nedostal.

Nebyl zralý? Nebyl zlatý?

Nebyl plný, přebohatý?

Neživil ho stejný lán?

Horší byl než jiné klasy?

Byl snad rzivý? Sotva asi.

A přec zbyl tu nevšímán.

Se zemí co soumrak splývá,

smutně tak se s větve kývá,

semo tamo, sem a tam.

Bolí tě to, milý brachu,

zříš už, jak jsi šlapán v prachu? –

oh, to znám – oh, to já znám

A přec stesk tvůj, klase milý,

hloupý je a pošetilý,

dětinský je – ano tak.

Když se někam nedostanem,

tím, co jsme, být nepřestanem,

nejsme proto smeť a brak.

Nezajdeš přec bez užitku,

dítě ze vsi v klásků kytku

přidá si tě zpívajíc,

až tě shodí vítr letě,

zpěvný pták snad vyzobe tě –

co chceš víc – oh, co chceš víc?