NEDŘÍMEJ DLOUHO, DAVE!

O, dave,

železný, jasný, zvučný dave,

jak smutno tu ihned, jak smutno je,

když odpočíváš bez boje,

když podřimuješ, mlčíš unaven

a trpěliv jsi jako ochočený slon...

Zapalte den

a rozhoupejte zvon!

O, dave,

rozmarný, sedmibolestný dave,

proč jako celý život jsi jen vlna,

jež vzepne se, zapění, zasyčí, střikne,

odvahy plna,

– a klesne, vzdá se jako pouliční žena

a všemu zvykne –

proč nejsi stěna,

kovová stěna, na pochodu neústupná zeď?

V levo hleď!

O, dave,

hučící, širý, valící se dave,

jak smutno je,

když klesneš po dnech odboje,

a bahnem páchnoucím se plní ulice,

a po chodnících leze divný hmyz,

podivný, zlý a vzpupný hmyz,

a jako pohozená suchá kytice

tvá revoluce leží na zemi,

by všecka havěť na ní zanechala sliz

a na autech ji roznášela loužemi.

Nedřímej dlouho, brzy vstaň!

K noze zbraň!

O, dave,

železný, jasný, zvučný dave,

co bez tvé písně jsme, hromem znějící,

bez tvého kroku, děsícího třídy,

bez tvého kladiva, jež divě bušící

nový svět hlásá a starý hněv bídy –

co sám jsi bez nich, co jsi bez sebe!

Malinké duše rostou do nebe,

kramáři otevrou plesnivý krámek,

pořádek v chlívku velebí vláda,

uličník po tobě plivá, šimrá tě tatrmánek,

a nová se kuje zrada –:

pozor dej,

neleň a vstaň,

zapal náš den a zvony rozhoupej,

v levo se dej,

připrav si zbraň,

k líci dej pušku!