Ó nehleď v tvář mi...

Ó nehleď v tvář mi, bledých květů plnou,

jež vypučely z duše hlubiny,

jak valné vody nepohnuté vlnou

své smutné líce vroubí lekníny.

Nevrhej jiskru v teskných očí řasy,

bys ozářila srdce záhyby,

zděsí tě obraz oloupený krásy,

bez věnců idól – nech si pochyby!