Nehoda.

Byl to perný kousek díla,

Divě zůřil boje dav;

Však raduj se, děvo milá,

Vítěz jsem a k tomu zdráv.

Má šavlice mrštná byla

V potýkavém závodu:

Přec však bitva uvalila

Smutnou na mne nehodu.

Po celý den kůň můj lítal,

Já na něm jak lítý lev

Všecko napořád jsem smítal,

Šavle byla samá krev.

Náhle tři mne obklopili,

Tu bodák, tu jízdní dva,

Krutým vzdorem zápasili,

Ale měli na se lva.

Pružným šermem sem tam mlátím,

Jednomu jsem hlavu sťal,

Bystrým skokem se obrátím,

Druhému jsem bok proklál.

V tom však pěšák rozsápaný

Olověnou ránu dal,

Ubohý můj koník vraný

Kles a navždy dokonal.

Ondy se stěny šavličku

Svrhlo temné tušení:

Tu se tedy na koníčku

Vyplnilo znamení!

Klesna hořkým řehtem kvělel,

Až mi mráz šel po těle:

Ubožák! on toho želel,

Že opouští přítele.

K chladné zemi údy svinul,

Ke mně zrak obrátil svůj,

Jakby na rozchodnou kynul:

Měj se dobře, druhu můj!

A zrak bledý již zhasínal,

Ještě nohu napřahá,

Jakoby mne napomínal:

Vylí pomstu na vraha.

Ó vraníku! oři věrný!

Vždyť víš, že jsem rek a Čech:

Stihl vraha osud černý,

Bezduch pod mou šavlí leh’.