Nehoden zpěvu je ten čas

Nehoden zpěvu je ten čas

ve mámivém svém tření,

jež nemůž’ zchystat nikterak

žádoucí vykoupení.

Krev tekla jako révy mok

a opájela běsy,

však dávných neshod příšery

nás posud ještě děsí.

A třeba blesk nám musí psát –

lid posud teskně dřímá,

a jeho světoborných zpráv

ni ve snu nepojímá.

Přemnohý čacké síly květ

je pohřben v chýši chudé

a lopotí se o chleb jen –

kdož Kolonem mu bude?