Nehřeš víc!

Kouzlo tklivé, něha snivá,

div se srdce nezachvívá,

a to oko plné třpytu

mluví k tobě o soucitu;

usmívání, slitování

na rtu svatém, v bílé skráni,

božským jasem hoří líc!

Vedle Kristus na svém kříži

tiše shlíží, jak se blíží

smrt, jej v ústa líbajíc. –

Poklekl jsem v zanícení,

bez modlitby v tichém snění

díval jsem se chvíli dlouhou

na ten obraz; divnou touhou

duše vřela, hruď se chvěla

a ty chmury s mého čela,

kam zmizely, nevím sám:

bez svitu mé bylo žití,

kam se řítí, teskno cítí,

kam jde, všude v náruč tmám.

Hledám ráje zlaté prahy,

naděje mé a sen blahý,

který prchnul z duše mojí,

hledám štít v tom krutém boji,

který kruší matnou duši,

hledám meč, jenž kouzlo zruší,

jež mě zlobně opřádá;

a boj roste každou chvíli;

kam se schýlí? nemám síly

a má víra uvadá!

Slyším už, jak z dálky věje

dračím křídlem beznaděje

a jak zoufalství se zvedá

nade mnou tvář mračně bledá;

ke mně z pola v mdlobách volá:

ustaň, moc tvá neodolá,

marně ještě vzpíráš se!

Chceš být ctnostným? Klamná snaha,

vem číš blaha! a juž váhá

ruka má v tom zápase...

A já klesnul! – Svatá Paní,

slyšíš-li mé zpovídání!

já se brodil v hříchu kalu,

posmíval se ideálu,

k lačnému i k žíznivému,

bez soucitu byl jsem k všemu,

a jen v nitru hlod a plam;

z číše rozkoši jsem píval,

v duši splýval pochyb příval –

a já poznal: i to klam! –

Dokonal jsem zpověď svoji

a v myšlenek těžkém roji

hlava klesla v tichém pláči;

jak se míza vesny tlačí

v suchý peň po mnohém roku

plály v oku a pak v toku

slzy řinuly se v líc!

Když to hudbou věčných světů

chvělo se tu s její retů:

Jdi, mé dítě, nehřeš víc!

Nehřeš více! v tom je síla,

nadšení je, z něhož pila

duše tvoje v mladém snění,

v tom je vzlet a povznesení,

vítězství je, harmonie,

vůně a pel poesie,

jež tvůj život posvětí!

Nehřeš! vidíš mého Syna?

v smíru kyna, rozepíná

s kříže ruce v objetí. –

Tisíckrát buď požehnána!

jsi ty k nebi zlatá brána,

hvězdou moře ve příboji,

štítem nebes v těžkém boji,

archandělem, jenž v ráj sladký

vedeš zpátky krok náš vratký,

nocí záříš nad měsíc!

Oko mé se na kříž dívá,

hudba tklivá v sluch mi splývá:

Jdi, mé dítě, nehřeš víc! – –