NEHYNOUCÍ OKAMŽIKY

V zeleni známé té krajiny

mne zavolá mnohý bílý dům,

hřbitova voní maliny,

uniklý povzdech mrtvým rtům.

Potkáváš děti dávných svých druhů,

vpijí se zraky snoubenců

a na tom samém rozkvetlém luhu

zas vyrůstá kvítí do věnců.

A vše se tak pevně dívá na mne,

má město tisícerý zrak,

a já vše znám a všecko zná mne,

až na ten vítr a na oblak

tam nad poli a tam nad údolím,

a titíž jsou lidé a ptactvo i brav,

i město patří k těm cestám a polím,

ten potok i stříbrný ten splav.

A pozdravují mne sosny hor,

skupiny lísek zlatorzivých,

i světla v oknech až po obzor,

ty pohledy očí mrtvých i živých,

ba ruce vztažené z tolika míst,

jsem ucítil, jak mi v pozdrav kynou,

já doved' jsem z nitra věcí číst

ty okamžiky, jež nezahynou.