NEJBOHATŠÍ DĚTI VÁNOC

Je zimní večer

a smráká se. Až v oblacích

vysoko větrům vzdal se temný les.

Schoulená k němu drobná ves

z bezhvězdných výšek větří sníh.

Topoly přede vsí

svůj hučí rozvětřený chlad.

Však malých stromků raménka

se tisknou k střechám ze sadů

jakoby chtěla zvídat

a tlačí se až v okénka –

snad psům by chtěla pomáhat,

bdít s nimi, hlídat.

V království plen a hadříkův

zmoudřelé děti

zestárlých zraků bdělých chův

hlídají sourozence,

ty malé a ty ještě menší,

co odpoledne k večeru čas letí,

co pták jen klovne zvenčí,

co kdesi na výpravách v psotě

rodičů sekery a pily

zmizely v lesích, aby robotily.

A den co níž a do tmy víc se snáší,

přimlouvají se děti k Mikuláši,

jenž nejvousatější jen dítě jest

z celého světa,

k dobrému čertu, k andělu, jenž zazvoní,

až k Ježíšku, jenž v jeslích v záři hvězd

za zpěvů pastýřských

vánoček hrozinkami zavoní,

má očka samý svatý smích –

a modlitbami plní svoje dětské sny.

A ovoce a mlsky,

a domky, panáky, strakaté kravky, skopce,

punčochy nabobtnalé, pletené z vrb koše,

vše přibývá jim po dnech po troše a troše,

že darů těch, čím víc jsou vymyšleny,

ční do nebe až navršené kopce.