nejeden

domníváš-li se, že miluje vřavu,

hořící krov a hořící hlavu,

násilí, zmatek a krev,

že nenávidí z divoké žízně

po mstivém tanci na snopech sklizně,

když vyje karmaňolový zpěv,

mýlíš se, brachu, miluje ptáky,

červené víno a červené máky,

polední mír a večerní van,

píseň, již k pochodu zavýskne dav si,

ticho, jež usíná na čisté návsi,

radost a práci, nemnoho ran.

o poslední jen přístav se bojí,

o trochu místa v zeleném chvojí

s vůní a zlatem slunečních skvrn;

spálených stodol a chat je mu líto,

rozrytých lánů, kde kvetlo dřív žito

a teď čpí krví nasáklý drn.

a lidí želí, nevinných lidí,

žen, dětí, mužů, šťastných, když sklidí

své černé obživy nejistou hrst...

tu zří jen strašného netvora zmaru,

chapadla, chapadla sterého tvaru –

natáhne aspoň svědecký prst.