Nejeden novinář.

Jaké to vzácné má od Boha dary

chudobných rodičů syneček jarý!

Vysoké čelo a obočí řásné,

pod nimi očka jak hvězdičky krásné;

stolistá růžička na každé tváři,

v bělostných liliích půvabně září.

Chválí jej učitel, chválí jej kněz,

právem naň hrda jest veškera ves.

Václav už vychodil obecnou školu,

otec i matka se radili spolu:

„Pověz, co z Václava našeho bude?

Vyjde-li advokát z chaty té chudé?“

Matka dí: ,Touha má ještě výš leze,

ráda bych viděla v synu svém kněze;

ať si však knězem neb lékařem jest,

ze všeho Bohu buď chvála a čest!‘

Rodiče zbožní jej do města dali,

o jeho výživu mozolně dbali;

práci svou zdvojili, poskrovnu žili,

hladu by nemíval synáček milý;

lásku jim splácel syn láskou a vděkem,

radostně prospíval moudrostí, věkem,

pokud si zachoval zbožnost a ctnost,

pokud všech bludů a klamů byl prost.

Pátého roku však žalostně pustnul,

ve hlavě nápadně zmatek mu hustnul;

pletla mu mozeček bezbožná četba,

časových poměrů záhubná kletba;

soudruhů zbloudilých šeredné vzory,

z domnělé moudrosti rostoucí vzdory.

Václavek s učením u konce byl,

neblaze na plano do větru žil.

Otec i matka naň dále se dřeli,

hladem a zármutkem tleli a mřeli,

až pak je po sobě za malou dobu,

sousedé vynesli k černému hrobu.

Synáček neprávě na osud toužil,

v zoufalé myšlénky svou mysl hroužil:

„Že jsem se řemeslu nevyučil,

nikdy bych tolik se nenamučil!“

Z milosti dostal se v redakci k práci,

v zásadách bludem se víc a víc zvrácí;

v novinách věty a slovíčka sbírá,

tupým svým perem je krajanům vtírá;

smutným svým výrobkům trpce se směje,

na vlast a na národ, na ctnosti kleje:

„Bídník já plazím se jako zlý had,

k tomu mne nutí jen ukrutný hlad!“

„Vím já, že po cestách zatmělých chodím,

vlastnímu národu mrzce že škodím;

čím dál víc poznávám v rozumu chabém,

že jsem jen ve službě nepřátel rabem:

vím, že mne nesčetné rodiny klejí,

zbožnosti zbaveny proudy slz lejí;

život můj bez pravdy, bez blahých vnad –

do práce záhubné nutí mne hlad.“

„Nejen jsem předčasně ve hrobním chládku

pochoval vlastního otce i matku;

kolik as otců a matiček jiných

vinou mou leží už ve hrobech stinných,

na které bolně a žalostně hledí

zůstalí sirotci hladní a bledí?

Ó velice veliký jest ten můj pád,

k zločinům takovým dohnal mne hlad.“

„Vyslovit pravdu můj jazyk se vzpouzí –

mnohý druh větší měl nežli já nouzi;

stál však a setrval ve světle pravém,

nedal se mýliti v rozumu zdravém;

rekovně snášel vždy nejednu tíži,

a již se učení konec mu blíží;

bude-li v moudrosti křesťanské stát,

nikdy snad nebude trpěti hlad.“

Zbabělče, proč se tak moříš a trudíš,

a proč se v ovzduší úmorném nudíš?

Nevíš, že Kristovo světlo nám svítí,

kteréž i pro Tebe vonné má kvítí?

Chceš-li až do smrti v temnosti tapat,

a tak jen mátohy honit a lapat?

Kam jsi dal rozum? Tys silen a mlád,

řemeslo sejme ti hanbu a hlad.

Příteli, odvrať se od levé strany,

s očí hned spadnou Ti šedivé blány;

blány ty škaredé Tobě zrak kalí,

oči Tvé v temnotu ve bludy halí;

duše Tvá oživne osvětou jasnou,

bahnité bludičky před Tebou zhasnou.

Zanikne žídlo všech rozumu vad,

duše ni tělo mít nebude hlad.

Poznáš, že blaze jest sloužiti Pánu,

a jak lze zahojit na mozku ránu;

poznáš, čím pravá jest k národu láska,

kterou se s čela Ti vytratí vráska.

Osvítíš, oblažíš sta a sta bratrů,

ještě snad napravíš svedenou chatru;

blažený kajicník budeš žít rád,

v ráji pak mine Tě žízeň a hlad.