Nejhorší chvíle.

Stál malý domek na břehu,

v paprscích slunce se vesele smál.

a přišly bouře hučivé,

chaloupce příboj vln základy rval.

A domeček se přestal smát,

paprsky slunce když uhasly v tmách.

A nový příboj zuřil dál,

domek až dokonal v zříceninách. –

Stál na prahu jsem života,

v paprscích slunce se vesele smál.

A přišly bouře života,

příboj mi divoce iluse rval.

A pak už jsem se nesmál víc,

paprsky slunce když uhasly v tmách,

nad otce bílou mrtvolou

štěstí mé skonalo v zříceninách.

Tak mládí sen kles do ruin,

v úšklebek stáhl jsem brvy a tvář

a k nebi vzhlédl hrozivě,

víry mé pokorné uhasla zář.

– Kdes Bože byl, když prosil jsem?!

Odpověď žádná. – A v bolu jsem řek:

– Ty nejsi Bože, s bohem buď! –

Dál se však rozpoutal přívalů jek...

Vše urvala mi žití bouř,

všecko jsem ztratil a zničen jsem klek’ –

za Boha, otce, iluse

zbyla mi posměchu síla a vztek...