Nejistot jistotou jsi, ŠTĚSTÍ, klad,

Nejistot jistotou jsi, ŠTĚSTÍ, klad,

jar vidino snů plachých v závojích,

tak tichá hlas jak ozvěn desátých,

hro duhová broušených, drahých skel,

jak za hvězdou jsem k tobě mládím spěl,

ty jako měsíc s poutníkem šlo’s dál

mdle svítíc v noc. O já tě hledával

v mámivé hudbě, v marném lesku zlat,

z knih bláhový jsem chtěl tě vypátrat,

(v snách za bludičkou slávy šel jsem jen)

v hlubinách smavých zraků potom žen,

až vzbuzen bílým sluncem z mátoh rán

své světničce dlím v osud odevzdán,

tak chud, tak bohat; s tebou, dětmi; sám,

tret krásných několik a snů říš mám,

divadlem světa rej mně jen a chvat – – –

„Své štěstí, klid ničeho na základ

leč sebe stav!“ já srdci svému řek’.

Dnes k rozjímání v duši své jsem klek’

šťastnější blahoslavených všech u věr vrat.