NEJISTOTA.

Nevím, co se s tebou děje,

nevím, kam jsi ztratila se,

nevím, pláče, či se směje

ta, jež jitrem v zářné kráse,

nevím, vzpomínáš-li na mne,

či zda je tvé srdce klamné,

nevím, co se mohlo stát –

a přec mám tě rád.

Snad jen jezdíš na maňásku,

snad se barvíš do bronzova,

snad zrazuješ naši lásku,

snad tě jiný v loktech chová,

snad si šiješ šaty bílé,

snad se směješ rozpustile,

snad jdeš právě klidně spát –

a přec mám tě rád.

Říkám k sobě: Nevídáno!

Říkám nebi: Zrazovala?

Říkám peklu: Skoncováno?

Říkám srdci: Milovala?

A pak šeptám potichoučku;

Majetečku, zlatý broučku!

Proč pak nejdeš? Nevíš snad,

kterak mám tě rád?