NEJISTOTY

Noc byla, těžce ze snění dýchaly lesy; praskaly větve

jak v invasi plamenů neviditelných.

Nejistota zdála se šeptati z času; jen země

mlčela hlubokým tichem, ztraceným uprostřed věků

jak moře, v nichž jednou temný valil se život a v tisíciletích

ukládal křídová horstva. Podobny jejímu stínu

velké myšlenky její se valily v dálku, kam je promítá slunce,

šíře a šíře zahrnovaly tajemný prostor,

až v jejich rozpjatou náruč se chytily první hvězdy.

Ale nepokoj tísnil duše. Polibky vadly, květy neutržené.

Ve tmách umlkli ptáci. Z katakomb zdály se vanouti větry.

Slova záhadných výstrah šeptali vidoucí umírající.

Každé zachvění listu padajícího zdálo se míti svůj ukrytý smysl,

i tichý let netopýrů, kteří se snášeli nad zahradami,

motýly lovili v letu, odvrhávali jejich křídla,

z šera a měsíčních paprsků utkaná motýlí křídla.

Něco velkého děje se v tomto čase, řekla má duše.

Znovu pracuje osudný Kráter a vinice zaplavil lávou?

Otevřené hlubiny smrti zrušily rovnováhu mystických větrů?

Oblaky krve nad zeměmi táhnou?

Či svatá myšlenka rostoucí v světlo, podobná stromu,

jenž po věky šířil svou vůni a dával umdleným odpočinutí,

milencům do snění vroucnost a staletý šepot a básníkům písně,

podťatá hyne?

Ó Nejvyšší! V naší moci je nesmrtelnost naše,

však přítomnost leží jak ozářená země v čas letní

před pohledy tvými: mračno za mračnem stíny v ni hází,

když tajemství zrajících Úmyslů promění pohled tvých zraků

sladkých a strašných, všechno vidoucích!

Jimi jedině, lhostejná k tisícům, ze svého snění se probudí země,

neboť přiblížením tvých sluncí prahory její měknou jak z vosku

a ona vytryskne v úzkosti ohnivým potem

a novým přiblížením se rozdechne v páru

poslušnou všemohoucnosti tvůrčí

Mistra.