NEJKRÁSNĚJŠÍ SLOVO

Hledali nejkrásnější slovo –

říkali: láska – matka.

Jsou slova, jež sama jsou větou,

jsou slova, jichž mluva je sladká.

Říkali – srdce –

a myslili na rozkoš,

na odnož

smysly štěpovanou.

Říkali – duše –

a v ústech jim hmotněl výraz nehmotný.

Říkali – nebe –

a pro shon překotný

nikdo se na ně nezadíval.

Vymyslili slov příval

a žádné z těch,

které je souhrnem všech.

Na radost zapomněli.

Což láska, matka, duše, nebe,

nejsou radostí, která se dělí,

rozdává, tmelí,

přichází zahřát, když zebe?

Není to radost,

která nás napřímí

pocity novými?

Není to radost,

která nám v závrati

vzpomínky na lásku ozlatí?

Není to radost matčina úsměvu,

kterou nám při zpěvu

v kolébku stlala?

Není to radost, která nám nebesa

dokořán zotvírala?

Není to radost, která nám z duše

zvedala tíhu, když zalehla hluše,

životu našemu smysl zas dala?

Slovo všech slov,

jež zažehná chabost,

živé v svém příslibu,

není to radost?