Nejkrasší myšlenka.

Já v zášeří tichých sladkých chvil

jsem nejkrasší myšlenku svou snil.

V ní celá má bytost, duše, cit – –

já nikdy to nemoh’ vyslovit.

Kdys nad drnem hrobu větru svist

to rozvěje v květy, v trávu, list.

Tam ve chvíli šťastné vzlétne s tím pták

jak s čarovnou písní do oblak.

A v modru ji bude jásat a pět,

že nad ní se na mžik zamyslí svět...

Pak zavíří ples, šum, hudba, smích,

zem utone v květu, v záři, polibcích.