Nejmenšímu tkalci.

Pavoučku, který v jeseň tkáš

lehounké sítě na svět náš –

pověz mi, odkud jsi přišel?

Spadl jsi s nebes najednou,

nebo jsi připlul s noční tmou,

aniž tvé kroky kdo slyšel?...

Včera tu ještě na pohled

po tobě nebyl ani sled,

a dnes kol všade jsi pánem:

jako když přízi rozhrne,

plá tvoje vlákno stříbrné

celičkým, dalekým lánem!

Všade tě plno v okolí,

po lukách, u cest, na poli, nad řekou, chlumem i strží,

tisíce malých bratrů tvých

spouští se travou, po větvích,

za bílé nitky zem drží...

Vlnivě, zticha, bez ruchu

plují tvá pásma ve vzduchu

s líbezné pohody vzkazem –

kdož by ti bránil? – pluj si, pluj! –

dřív ale přijmi pozdrav můj

za vše, co nosíš nám na zem!

Jak jsem se dlouho načekal,

abych tě do svých veršů vzal,

až se nám v jeseni zjevíš;

jak jsem se těšil vzpomínkou

na tvoji bytosť malinkou –

pavoučku, ty ani nevíš!

Každého jitra, vstávaje,

zíral jsem v dálku, do kraje,

zda už tvé kouzlo se blíží...

Jedině dnes jsem zaspal jen –

a hle! – už práh můj zapředen

hustou a skvoucí tvou mříží...

Vycházím – nitky pavučí

věsí se po mé náruči,

do vousu, na vlas i čelo –

už jsi mě, šotku, překvapil

a do své sítě polapil,

sotva mé oko tě zřelo!

Dobře’s k nám přišel v tento čas,

ráda tě vítá země zas

na sklonu vlídného září;

neseš jí úsměv, pohodu,

naposled zdobíš přírodu,

když už je blízka dnům stáří!

Háj kdy už vadne, cítě chlad,

když padá listí se zahrad

a po snech růže již veta:

družně ty hostem v naši říš,

pavoučku, vždy se objevíš –

s nádherou babího léta!

Nemaje křídel ani blan

kvapíš sem náhle, větry hnán,

na svojí zářivé niti,

ale hruď země ustydá

dotknutím tvého osidla

poznova zbouzí se k žití!

Duhou a v lesku měnivém

zahrají pod tvým tkanivem

lada i zoraná pole,

měkce se přimknou do tvých pout

zdi, kře i stromy, každý kout –

nezbude místečko holé...

A jak by zázrak, div se stal:

hned sirý kraj, jenž ve mze spal,

pod tebou procitá ze sna,

v paprsku světla, naděje

všecko zas na něm okřeje –

jako když přichází vesna!

Jen tvoje nitky hedvábné

k oblakům vánek rozmávne –

hned se z nich zamodrá jasno,

slunko zas hřeje, plápolá,

v tichu a teplu dokola

vše zas je v přírodě šťastno.

Dotkneš se hrud – a za chvíli

třesou se opět motýli

nad jejich rosnatou hlinou;

spustíš se k lesům v pohoří –

a hned tam listy zahoří

zlatem a rumělkou sinou...

Jakoby lukám na čelo

jaro svou něhu vracelo,

znova z nich zeleň se hlásí;

fialka zas má nový květ,

skřivánci hlas – ach, celý svět

blaží se v divu tvé krásy!

Šťasten i já tu bloudím sám

a ze svých dum si verše tkám,

jako ty lehké své sítě;

bez žalu ve tvém znamení

pospíchám v ústret jeseni,

jako vstříc jaru jde dítě...

Neboť, když vidím přízi tvou,

kterak se třpytí nad nivou –

hned srdce touha mi chvátí:

kéž bych v tom kraji podzimním

všady tak mohl křídlem svým

volně a svobodně vláti!

Kéž bych tak mohl vzletět výš

od země dále, k slunci blíž,

modrým a zářícím vzduchem...

Zpil bych se vůní, lahodou,

nad celou svěží přírodou

nadšeným jásal bych duchem!

Nad lidí malým obzorem

nesmírna spěl bych prostorem,

z božského sytil se zřídla,

věčnosti zřel bych nádheru,

v čistém bych koupal étheru

hrdá a vítězná křídla!

A maje v duši mír a jas –

plul bych pak s nebe zpátky zas,

velebné hymny si zpíval,

vítal bych z dálky rodnou zem,

oblitou zlatým paprskem,

na její vnady se díval!

Snes’ bych se hravě jako ty,

nad její pláně, samoty,

do jejích rolí a lesů,

plesal bych, až by každý lán

modlitbou mou byl požehnán,

již mu v dol s výsostí nesu...

Jako ty, šotku, na svět náš

čarovným vláknem hebce tkáš

krásu a pohodu všade:

tak bych i já tu na zemi

všecko zas těšil písněmi,

kam už dech smutku se klade...

Jako tvá nit vše ozdobí,

pnouc se i k mrtvým na hroby,

do holých keřův a strání;

na kvítka, ranně uvadlá,

na hnízda, prázdnem vychladlá,

i na tu snící mou skráni:

tak bych i já jen jedenkrát

nadšení své chtěl věnem dát

všem, kdo tu strádají bolem;

svou čistou radosť, víru svou

přikouzlit chtěl bych do prsou

nuzným i bohatým kolem...

Pěl bych tu, pěl, až v roznětí

musil by svět se zachvěti

básní mou velkou a smělou,

kam by se hlas můj obrátil –

všecko bych k lásce uchvátil:

lidstvo i přírodu celou!

Zbavil bych slzí každou tvář,

smutným bych vrátil v oči zář,

chorobným těchu a zdraví;

tyranu vzal bych z ruky zbraň

a haluz míru vtisk’ mu v dlaň,

otrokům povznesl hlavy...

Tak, maje lásku za svůj štít,

pro dobro světa chtěl bych žít,

než moje hvězda tu shasne,

a svoje skončiv poslání –

umřel bych rád a v usmání,

všecky kol vida tu šťastné!

Pavoučku drobný, malinký –

hle! – jaké sny a vzpomínky

z mé jsi dnes vyvolal hrudi!

Proč musím cítit v srdci svém,

že, co jsem zpíval, jest jen snem,

jakým se radujou chudí?...

Či nejsem chud, ba ubohý

před září oné úlohy,

kterou mi kreslí má touha,

když nemám klidu ani sil,

abych ji skutkem vyplnil –

když mluvím slova jen pouhá?...

Pavoučku, oč ty’s bohatší,

když ti jen krása dostačí,

v které jsi podzimu králem!

Mně ale sudbou dán je duch,

ve kterém bouří vášně ruch –

a ten se neskojí s málem...

Ten duch se vzpouzí, když ho zpět

chudoba sráží dolů v svět

do prachu pozemské tísně –

dnes ti však něžně vzdává dík,

pavoučku, že’s byl kouzelník

této mé horoucí písně!

Věru, ty’s ve svém dotknutí

unesl dnes mé peruti

k závratným oblastem nebe;

ty za dnův září každý rok

vetkáváš půvab do mých slok,

jak prvně zahlédnu tebe!

Sám už se blíže k jeseni –

do zpěvu dám se, do snění,

když venku přilétneš ke mně;

opět se v polích cítím rád,

opět si myslím, kéž jsem mlád,

jako ta výslunná země!

Zas je mi na ní veselo,

sotva’s jí spustil na čelo

nitku své stříbrné třásně:

ó, malý tkalče podzimu,

koho tu potkáš – řeknu mu,

jak umíš čarovat krásně!

Loučím se s tebou – jest již čas,

abych se z básně vrátil zas

do pravdy smutného žití...

Ty ale budeš letět dál,

líbezných dob jsa všade král,

kam tvoje vlákno se chytí!

Už se mi ztrácíš – pluj si, pluj,

naposled přijmi pozdrav můj

na cestu dalekým světem;

všade, kam přijdeš, vítán buď,

a jako moji – každou hruď

zapřeď tu láskou a vznětem!