Nejmodernější ballada.

Nad přednášky a knihy schýlený bez ustání

přemýšlel churav, bled,

hlad, zima jizbou vála a cosi jak sen skrání

z předešlých ještě let.

To byla jizba tmavá a zastrčená kdesi,

stroj šicí vedle zněl,

a hovor šiček šuměl vzdálenou hlasů směsí,

ruch předměstský sem vřel.

Dny pile, bojů, klamů se náhle vystřídaly;

on knihu zavřel již,

teď mohl vkročit v život, kde rozkoše se smály,

byl štěstí, lásce blíž,

však řek’ si v zamyšlení a s trpnou resignací,

ne, ještě není čas,

dřív kousek chleba najít já musím za svou práci,

a čekal, čekal zas.

A za ty slzy matky, za otcův mozol tvrdý

po tolik dlouhých let

za duševní svou píli on bezpečný a hrdý

chtěl vykročiti v svět;

leč ničemnou mzdu, bídnou, on musil v posled vzít

a bral ji ještě rád,

však pozděj, řeklo se mu, to přec už bude k žití,

tak chce to zvyk a řád.

Tak velké massy lidí vzdělaných živořily

a v mládí ztraceném

své lásky zanechaly a nadějí květ bílý,

jenž předčasně kles’ v zem;

on jeden z nich, když viděl své prvé vlasy bílé,

jak soustrastně se smál!

To dělník měl se lépe, on v plné, bujné síle

svou ženu objímal.

Kam poděla se dávno z let mladých láska snivá,

jež nedala mu spát?

Neslyší parky šumět a v nich jak kdy se schvívá

květnový, vonný chlad, –

teď starostliv a vrásčit se lásky skorem bojí,

a vzpomíná-li žen,

na ošetřovatelku, – ne na milenku svoji

pomýšlí roztrpčen.