Nejskvostnější svatyně.

Buď vroucí Hallelujah provoláno

a vděčné zpěvy zvučte k výšinám!

Co dlouho již zde mnohým srdcem přáno,

co bylo touhou věrným rodinám,

to splněno, to nyní dokonáno:

již zdvihá se tu nový vlídný chrám,

jenž hlásá nade vším dnů našich trudem,

hle, my lid kalicha že jsme a budem.

Co bouřných dějů přehnalo se krajem

od zdejších Slavníkovcův hrdých dob!

Co bojů zpustošeným českým rájem!

Co po husitských rovech, hrůz a zlob!

Jak neplesat i pak, když z vin se kajem,

že otevřel Bůh bývalý náš hrob

a ved’ nás z něho na výsluní práva

a pravda Boží zas že naše sláva!

Než, vykonala vše již víra činná

tím dílem zde a díků hlaholem?

Bůh velik. Smíme slavit Hospodina

snad chvilkovým jen citů plápolem?

Nám, lide Boží, stavba ještě jiná

je stálým nejsvětějším úkolem:

My svatyň krasší chrámů všech, jež známe,

dům duchovní den ze dne stavět máme.

Kde k němu stavivo? – My sami, sami,

jichž věčnou skalou Pán na výsostech.

Kde kněží? – Všickni my, jimž temnotami

blesk posvěcení z Boha v duše šleh.

A oběti? – To jsou ty svaté plamy,

jež hoří na oltářích srdcí těch,

jež přemohla ta nezměrná, ta čistá,

ta božská láska velekněze Krista.

Kde v boji života lid mužně stojí

vždy věren Bohu v štěstí, v neštěstí;

kde v moci Páně a ve světla zbroji

se směle čelí tmě a neřesti;

kde láska svatá srdce k srdci pojí

a bližní s bližním cítí beze lsti, –

tam před očima duše oslněné

ta nejskvostnější svatyně se klene.

Tu nadšeně nechť Sion všechen staví,

tu dál teď buduj, sbore Libický,

vždy s celým srdcem, věrně, bez únavy,

s touž silou, jak ní vřel duch husitský!...

A pak až v smrti klesnou naše hlavy

a necháme svých prací na vždycky, –

my stanem šťastni v toho chrámu záři,

kde Hospodina spatříme v tvář tváří.