NEJSTARŠÍ KMET

Let devadesát přežil asi,

rty poslední zub žlutý kmitá,

prořídlé, bílé jsou ty vlasy,

líc šedá vráskami je zrytá!

A hlava třásla se jen stále,

z krvavých víček zrak plál vpadlý.

Měl kůrky v brašně okoralé,

plod padavek zelený, svadlý.

On přečkal rod svůj denně hyna,

baráku prodej, kde se zrodil,

a sotva už na pohřeb syna

poslední skrovný stačil podíl.

To plakat jsem ho viděl taky,

však ne, jak u nás pláč se vzbudí,

zůstaly suchy jeho zraky,

jen vpadlou cukalo to hrudí.

Vždy v šatu, jenž byl díra samá,

s březovou chodil holí tlustou,

jak šoupal se, zněl pěšinkama

dřevěnek klapot návsí pustou.

Zpěv rekrutů, sousedů řeči,

křik školáků a děvčat schůzky

ho netkly se, on unik’ péči

všech lidí, zavřen v kruh svůj úzký.

Před rodného baráku stěny,

ze zvyku v lopuchy sed’ vždycky,

kus řípy a chléb vyprošený

přemílal v dásních apaticky.

A já jsem vzpomněl naň si zase, –

na náves mám svá okna právě; –

les jako jindy plá tu v jase,

týž vrabců rej zřím v kypré trávě.

Den za dnem klesá v líném toku,

přespolní zvony v mze kdes váznou, –

leč klapot stařečkových kroků

již neslyším znít návsí prázdnou! –