Nejšťastnější panovník.

V té berlínské slavné síni

mnoho knížat sedělo

a svým zemím pěkným slovem

chvalořečit hledělo.

„Krásná,“ pravil král Jan Saský,

„jest má zem a bohatá;

Pánu bohu čest a díky,

že jsem její pantáta.“

„Hle! můj národ požehnaný,“

Badenský zas volenec,

„tolik má vždy v pokladnici,

aby dal mi na věnec.“

„Já se taky nezahodím,“

Ludvík Bavorský praví,

„každodenně lid můj po krk

v ležáku se vyplaví.“

„Můj poddaný žije v slasti:

sejra jí a pije Rejn“ –

chválí sebe Wirtemberský

do překotu jako mlejn.

Vilímeček s vousy dobrý,

Braniborské země pán,

dí: „Má říš práv velkých nemá,

aniž volný vzduch jí dán;

avšak jeden poklad chová:

na všech stranách hodný lid,

že každému směle mohu

za krk nohu položit.“

A pan Sas, pan Bavor s Rejnským

i s Badenským zvolali:

„Vilímek je nejšťastnější!“

a jemu se poddali.