NEJVĚTŠÍ BOLEST VĚKU. (II.)

Než to však přijde, – tajně pěsti

dál budou mocným hroziti;

mít jistý chléb je přece štěstí

a škoda pouta rozbiti.

A bolest ta je nejstrašnější,

když marně ptáš se, proč se bít:

když krve var se ukonejší

a lid chce dále živořit.

Neb nemožno se vzdáti všeho,

těch různých potřeb života...

Sám necítíš, jak kahan jeho,

smrdutý kahan blikotá.

A dál se vlečeš drahou stejnou

neslyše chřestu vlastních pout...

Jen někdy pravdu beznadějnou

zdá se, že musíš vykřiknout...