NEJVYŠŠÍ SMUTEK JEHO.

Zádumčivá hlava Krista nesla se krajinou snící,

pohledem záhadným život země objímala všechen,

radostné úsměvy štěstí odvály již z Jeho zraků,

bolesti vrásky se srovnaly v lhostejnost věčnou čela.

On dávno svůdný kmit rozkoše demonské již přemohl,

a tvrdě zlomena byla Jeho nejžhavější touha

a Jeho nejvyšší bolest již dávno splynula v mdlý klid.

To tehdy nebylo, kdy Jeho stupena byla láska,

a vysmívajícím nevděkem spláceno dobrodiní.

Ani kdy ctižádost přemáhal a svůdnou řeč satana,

ni Jeho city kdy nejčistší šlapány bídnou patou,

kdy On ret Jidáše zkřivený na tváři své ucítil,

který Ho za hroudu stříbra vydával katu a kříži.

Ni tehdy, tělo kdy Jeho bolesti horečné rvaly,

kdy nízká žoldnéřů rota v svaté mu plvala oči,

a Jeho líc byla pokryta políčky rouhavými,

On rouchem potupným oděn, třtina Jemu dána v ruce,

a na ostříhanou hlavu koruna vstavena z trní,

kdy ostny trnové čelo zsinalé Mu rozrývaly,

kdy tupé hřeby se v Jeho rozpjaté zabodly údy

a proudy zčernalé krve tekly v neúrodnou půdu.

Ni Jeho cudnost kdy byla na posměch všem vystavena,

On nahý na kříži vztýčen, pohledy drzými klován – –

a všichni se posmívali jeho bezmocnému bolu.

Jiným chtěl pomáhat a hle – pomoci nemůže Sobě!

Ani, kdy zoufale poznal, že Jeho oběť je marná,

a nebe kdy viděl prázdné, peklo přeplněné hříchy. –

Netruchlil nejvíce tehdy. Proroka poslání nesl,

aby se slova písma naplnila.

Tehdy však, kdy On

lásku k ženě, jež milovala mnoho, přemáhal v prsou,

kdy tělo i duši pokorně složila k Jeho nohám,

slzami lásky je smáčela, polibky pokrývala

a vlasy rozpuštěnými k Němu se připoutávala,

tehdy, kdy své bílé ruce ovila kol Jeho boků

a k ňadrům svým rozechvěným kdy Jeho kolena tiskla

a v Jeho klín horkou hlavu oddaně sklonila svoji.

V Něm zasvitla touha a sladce svlažila oči,

kdy ruku položil chvějící na její bílé hrdlo

a s tváře zbledlé kdy stíral proudící palčivé slzy –

prudce Mu zasvitla touha, touha po veliké lásce,

ve stínu náruče Své ukrýt její zvlněná ňadra,

ke rtům Svým umdleným přitisknout hořící její ústa

a ruce ovinout kolem měkkého jejího těla,

jež lásce jeho se vzdávalo oddaně trpělivě,

odvážně splynout s ní v dlouhé mlčící objetí

a žhavým proudem jásající krve plameny blaha

rozžehnout nejvyššího.

Již zvedal ruce Své, aby se

spjal s její toužící krásou. Oči se široce Jemu

rozvíraly měkkým leskem snů neznámých.

A náhle

hlas zavyl Mu v mozku, provlekl se táhle krví

jako drát prudce rozžhavený, hlas hrozivého ticha

a bodajících samot, hlas pustých smutků beznaděje.

Ruce bez hnutí sklesly a tělo bezvládně ztrnulo,

z očí zatmělých vyrazil divě proud zoufalých slzí.

To byla nejvyšší Jeho bolest.

Tehdy v něm zápasil

člověk, kdy rukou vlastní svou udusit měl nejsilnější

touhu krve i duše, kdy sám měl ubít sen člověka nejžhavější.

Tehdy se v bezmocném zoufalství vzepjala

bolest, zděšeně vzplanula požáry nejsmutnějšími. – –

A bledý

a sinalý hořce prosil Otce nebeského, aby

vzal od Něho kalich božského poslání Svého,

jak člověk by směl žít a milovat. –

A nebe mdlé bylo,

klidné a lhostejné. –

A On na pravici Otce Svého

sedí, aby soudil živé i mrtvé.