Nejvyšší štěstí.

Já také poznal štěstí dech,

jak vanulo mi po skráni,

po dlouhých, těžkých, hrozných dnech,

po šílení a zoufání.

Mně jedna duše anděla

se nebála „můj bratře“ říc’,

až duše v bázni zachvěla

se v její zrak se ztrácejíc.

Leč její zrak se slzou třás’

a druhý den jsem zas byl sám,

tma byla kol a pustý mráz,

jak odletěla ku hvězdám.

Ubohý anděl z cizích lad

jít nesměl, nesměl se mnou dál

a v duši moji navždy chlad

a pustý smutek napadal.

A teď se zdá mi, anděle,

že ještě větší štěstí kdes,

než, oči pláčem zardělé,

když prvně jsi mi v náruč kles’:

Já vím, že lepší bylo by

nepoznat ani štěstí den

v tom světě plném hniloby,

zkad uletěl jsi nekliden.

Je nejvyšším to štěstím as,

ne jíti v prázdný, hluchý svět,

leč neznati, jak letí čas,

a o životě nevědět’...