Někam do daleka. (I.)

Já dovedu tě pod jabloň,

ty řekneš ke mně tiše:

„Svou hlavu ke mně, duško, skloň,

tak vždycky krásně nebývá,

květ růžový se usmívá

k nám s výše.“

Šum křídel, bzukot zlatých včel

a šepot ptáků v sněti –

to dopoví. Tak okřídlel

nás odlesk jara, Bůh ví kam

že vznesly se až duše nám

a letí. – – –

Pak vzruší nás, jak sprchá květ

a kolem hlav nám voní,

chci v oči se ti zahledět,

zda myšlenky mé netušíš,

a hlava moje k tobě blíž

se kloní. – –

Až dovedu tě pod jabloň,

kde zpěv nás ptáků vzruší,

až zašeptáš své: „Duško, skloň, –“

my vejdem spolu do nebe,

ach, dávno mám již u tebe

svou duši.