Někam do daleka. (II.)

Zas vidím lesy, pásmo cest,

a pod jezerní stěnou

zřím odlesk nebe, luny, hvězd,

a zase větve nade mnou

svou třásní vonnou, příjemnou –

se klenou.

A zase slyším trylkovat

kdes na větvici drozda,

zas v dálce hučí bystřin spád;

a čekám, co v těch končinách

mi v nejkrásnějších mojich snách

se dozdá.

A uzřím tebe! Nezpívá

pták v blízku na haluzce,

leč píseň jeho tesklivá

hloub volá nás a volá nás,

kde pěšiny tká vábný sráz

tak úzce.

A je nám blaze, do zpěvu,

jak roztouženým dětem,

když duše tonou v úsměvu. – –

Kam křídlo mé nás donese?

Kam? – Pěšinami po lese –

i světem!