Nekáranec.

Ach, kněže milý, hrozná zvěst,

hleď útěchy mi dát,

mně strašno: k pláči ve dne jest

a v noci nelze spát;

tam, syn kde leží, třetí den

ční z hrobu jeho ruka ven

a hrozí prstem.

Pojď, pospěš – kněže, požehnej

a modli se a krop,

té duši jeho klidu přej

a ruce výkaz hrob...“

Vše marno; lidu na podiv

ční z hrobu ruka jako dřív

a hrozí prstem.

Nuž, poslyš, bábo, počaruj

a matce radou buď,

než utepe mě srdce zbůj

a prorazí mi hruď;

svou ruku nechať skryje ten,

jenž tady leží pohroben

a hrozí prstem.

Šla bába vdovy na pokyn

a zaklínala v čas:

„Ty, jenž jsi chudé ženy syn,

svou ruku schovej zas!“

Však babí čár je neplaten;

jak dřív ční ruka z hrobu ven

a hrozí prstem.

Ze svaté žerné poutník byl,

šel mimo: „Ženo, slyš!

Kdys netrestán tě rukou zbil

tvůj syn, to zjevno již;

a takým, nechť jsou smrti plen,

ční hříšná ruka z hrobu ven

a hrozí prstem.

Jdi, vezmi břízy hebký vlas

a metlu udělej,

slz neuroň a zas a zas

tu ruku sešlehej;

a bij a bij a neulev,

až znikne ruky strašný zjev,

jenž hrozí prstem.

Až potrestáš, pak odpustíš,

a zmizí každý děs,

v hrob padne ruka, záhy zvíš,

a dobře bude, věz!“

I zbila; „odpouštím“, děl ret,

a ruku stáhl, jenž byl klet

a hrozil prstem!