NĚKDEJŠÍ LÁSCE.

Jak hodná jste, že jste se rozpomněla

na hloupý verš, jejž napsal jsem Vám kdysi.

Já přisáh’ tenkrát, že jste víla stkvělá,

a teď, hle, soud můj jiné má prý rysy.

Je možno vskutku, paměť má teď ztmělá –,

že prohlížejíc někdejší mé spisy

nad veršem takým jste se pozachvěla.

Má řádka-li či cizí motto čísi

je poetická ona stará věta,

už těžce hádám. Ani za půl světa

to udat věru nedovedu dneska.

Spíš cizí verš to, jaký člověk vplétá

v památník dívce, která jarem zkvétá

a roztomile básničce pak tleská.

Jsou v písních lásky často „stulti loci“

důvěřivosti k duši milované,

však leckdy lež se pravdou pozděj stane.

Tak ve víle mé prorocké kus moci!

l dnes Vás zvu tak, není odpomoci,

však dodám hned, kdo na mysli mi tane,

jen obraz víly (Titanie zvané)

„Snu“ Šekspírova „v svatojanské noci“.

V té zrcadliti zdáte se mi celá,

neb ona stejně lásce rozuměla.

Než ve snů vlny vrhla by se stkvoucí,

než pro poesii dát srdci tlouci,

než v Oberonovu by náruč spěla,

raději stokrát – osla ráda měla.