někdy

někdy rád bys prozpěvoval,

jako kdybys děcko choval,

písničku jen stříbrnou.

samá slova tence znící,

pavučinu zpívající,

říčku křehce zpěvavou.

jen aby sis odpočinul,

vzpomněl dobrot, s nimiž splynul

okouzlený kdysi zrak.

moci z květnatého stínu

u smrků či u modřínů

s hudbou plout až do oblak.

aby v marnotratné chvíli

smysly se ti měkce zpily

v rozkoš – marnou bláhovost;

jako v hříčce s tělem ženy

jsi-li touhou opojený, –

a pak sytých střízlivost.

jenže chvíle marnotratná

jako křehká vážka chvatná

mizí než ji polapíš;

starost, mlčení a šero

závojů ti kladou stero

na zem, kde jen živoříš.

na zem, na zem rozervanou,

plačící a ustaranou,

kde je vzácným paprsek.

píseň po něm vzletí – spadne,

zdrsní, ochraptí a zvadne,

nahlodal ji žal a vztek.