Někdy...

Někdy to blankytem duše mé divoce blýská a hřmí,

žhnou lávou ledovců hroty, co lavinou doly se tmí,

tu slyším třesk, praskání, lomoz a dunění v hloubi,

zplašených racků zástupy o stožár divoce tlukou,

skřek slyším, úpění, tlesk bílých zoufalých rukou,

šílený duchů vír Samumem vlá kol mé lebi,

a cítím bolest a rozkoš mučených a kolo a šípy a hřeby

a myslím, teď nastal den Sodomské zhouby.

Jindy líně teče žití vlna,

bukolických obrázků jest plna,

včela mdlá již bzučí po akatu,

hlubé bezvětří, jen šalvěj, mátu

cítím vzduchem prohřátým se nésti,

cvrčka slyším pod mezí a v hlavě líné

fantom za fantomem jako v temné komoře se vine,

klid, hluboký klid, štěstí!

Leč při všem stejně, ať to spí, ať se to vzteká,

na oblaku stojí anděl černý s plnou číší

stále děsnější, čím oblak stále bližší,

to Smrt – tam čeká.