Někdy se sešly naše věty

Někdy se sešly naše věty

stejnou myšlenkou a přízvukem.

Co máme společného?

Touhu podmanit si světy,

z všedního světa nevděčného

vykřesat nové jiskry

a nové květy

nasázet na úhoru.

Nechceme setrvat v údolí,

kde člověk s člověkem zápolí

o země prsť,

do výše stoupat, na nejvyšší horu,

kde jsou krásy hody,

a lidem odtud přinést doušek vody

a květů hrst.

A mlčet. Vždyť všechno již víme,

co bychom si mohli říci.

Srdce milující

mohou jen opakovat

a mlčet vynalézavě.

Co máme v srdci, co v hlavě,

mlčením líp lze uhádnout

než slovy.

I tak

náš zrak

tajemství svoje poví.