Neklidné moře.

Z pohárů mračných příliš moc

nestřídmě moře pilo,

divokou zase mělo noc,

o čem to asi snilo?

Z myšlenek dravých příbojem,

ostnaté v ňadrech hloží,

zmítalo sebou tam i sem

na rozvlněném loži.

Rvalo si vlasy; jako ďas

na skalnou bilo stěnu,

v rozruchu běsném zas a zas

vrhalo z jícnu pěnu.

Jako by chtělo uprchnout,

mocně se u výš pialo,

trhalo kusy břežních pout,

syčet a ržát se jalo.

Zvracelo všecko v líc i rub,

rodilo draků davy,

jimž, sotva že je „Morják“ srub’,

nové hned rostly hlavy.

Jistě mu stíny lidí těch,

jež jeho vztek zhlt’ náhlý,

v příšerně smutných zástupech

tajemně srdcem táhly. –