NEKONEČNÉ DEŠTĚ

Město se bezútěšnějším zdává,

mnoho dní pršet když neustává,

v ulicích večerních katakomb chlad.

Světelné ostrovy krámů,

marně chtí zveselit chodníky,

oblohy zčernalou jámu.

Postavy smutné a zvětralé

sunou se tiché, zčernalé

pod mizícími deštníky,

tma jich nestačí pohlcovat.

Zrovna dnes jsou ti bližší a dražší

nejubožejší stíny, že straší.

Tuláka žebrat uvidíš,

řemeslně se představí, zkrotlý váš pes.

Nastavuje svůj klobouk, a ty hned víš:

básník prý je a tvůj kolega,

náhodou bez místa, právě dnes.

Nějaká v černých šatech žena

přechází, příliš umučena;

mladá matka vždy dojímá,

z výkladu rakví když vybírá

příliš smutnýma očima,

s duší, která umírá,

tu nejkrásnější rakvičku

pro andělíčka svého

nejdražší hlavičku.

Také nějakou stárnoucí holku

zapomenutou, odstrčenou,

hranatých, upracovaných kostí

civět zříš do oken tančírny

na lidi tančící, na lidi kolem stolků,

kterak každého muže s ženou

stopuje s žárlivou pozorností.

Ježatou, stařeckou figuru ošumělou

s vybíleným, nakrouceným knírem,

chňapat zříš nozdrami v průjezdu krčmy

vůni tučnou, v teplo rozechvělou,

na rohu u kotýlku, kde párkář bdící

své zboží loví na vidlici

pro muže obskurní, úřední, pro muže péra,

pro mnohého proletářského grandseigneura.

Smutné jsou brány a domy,

věže a střechy šediví

deštěm nekonečným.

Smutné jsou plačící stromy.

Kandelábrů řad v mlhách tesklivý,

zakletý po délce do řeky,

jako svíce, planoucí z hrobů

na hřbitově tichem věčným.