Nekonečné deště v horách

Hory truchlí skrytě,

za temnými lesy

bez obrysů sedí.

Mlhy vyvstávají, na dálky se věsí,

všecko pláče usedavě jako dítě

zabloudilé v noční spavé šedi.

Jeřábů řad v dešti

z mlhy leskle svítí

přezrálými plody.

Vlhce voní luční, slehlé deštěm kvítí,

na zkosené obilí déšť krutý pleští

a jak hnědí hadi tekou bystré vody.

S větví černých jedlí

jako s vousů obra

slzy těžké kanou.

Tolik lásky na zmar, tolik na zmar dobra,

zchudlých krajů osady si předly

nad úrodou deštěm zadupanou.

Ustrašená světla

z domků vyhlížela,

oči vyčítaly.

Ruce vzpínaly se, vrásky lehly v čela

a déšť neustával, jako moru metla,

nekonečné žaly.

Déšť tak crčí z rána,

k poledni až k šeru,

v dlouhé noci tmavé.

Nekonečný, nedá doufat věru,

velké víře v spravedlnost Pána.

Srdce horské skrývá nářky dravé.