Nekřtěňátko.

Večer kraj opřádá sítí šerou,

v chudé jizbě předou matka s dcerou.

Do okna se stará hruška dívá,

v šero splývá a větvemi kývá.

V bzukot kolovratu vzdech se ztrácí,

jím provází matka svoji práci.

Dcera mlčí. Hodin zvuk zní v tíši,

a ta hruška oknu stále bližší.

A pod hruškou v porosené trávě

náhle bludička se kmitla hravě.

Dcera chví se; vykřiknout se bojí,

a bludička bleskem v okně stojí.

Ruce klesly, v dlaň ukrývá líce;

bludička se vhoupla do světnice.

Tmou se nesla, klesla a se zvedla

a na starou truhlu v koutě sedla.

Na tu truhlu malovanou, vykládanou,

kde, dceruško, výbavu máš uschovanou.

Bludičku víc děvče nevidělo,

kleslo oko v sloupu, chladné čelo.

Stará matka rychle k truhle kráčí,

přádlo chce tam urovnati v pláči.

A bludička s víka hned se snese;

stará matka se jak vrba třese,

truhlu otevře, v ní hrabe chvatně, –

bez hlavy tam dětské tílko v plátně.