Některým básníkům našim.

Ó pěvci naši, vraťte se nám zase

a doma ssajte rosu nadšení,

by lyra vaše znovu ozvala se

i českým srdcem v českém snažení:

vám cizina se stala milovanou,

a vlasť krvácí tisícerou ranou!

Ó pěvci naši, vraťte se nám zase!

Vám domácí chýž málo prostomilou,

vám chmurný sever teplým domovem,

vy laškujete s Apenninskou vilou

a rádi sníte v háji palmovém,

vy celý svět svou písní objímáte

a ráj v otčině málo, málo znáte:

Vám domácí chýž málo prostomilou!

A naše vlasť je chrámem poesie:

i v našich horách dřímá reků sbor,

i v našich vodách rusalka se myje

a v hájích plesá lesních panen chor,

v chaloupkách našich obrázky jsou vděčné

a v lidu našem zdroje nekonečné;

vždyť naše vlasť je chrámem poesie!

A historie země naší zlaté –

jak ze pohádky vykouzlený svět,

jak dráma velebné a hrůzně svaté,

v němž mnohý vzpučel krvorudý květ,

idyla něžná, vášeň závistivá,

oasa míru, a zas bouře divá

je historie země naší zlaté.

Zde krásy tolik, a vy nezříte jí,

zde ráj, vy z něho utíkáte v dál,

jen do ciziny touhy vaše spějí,

kraj cizí jest snů vašich ideál:

Ó vraťte se a buďte zase doma

a zašeptáte radostnýma rtoma:

Zde krásy tolik, my jsme neznali jí!

Ó pěvci naši, buďte Lumírové

a rozplameňte srdce vychladlá,

by láska k vlasti zkvetla v síle nové,

jak rosou v máji růže uvadlá!

Ó buďte doma lásky apoštoly,

mír, svornosť sejte na národní roli,

jak činívali naši Lumírové!

Což nevidíte, nepřítel jak číhá,

by statky naše, jazyk, víru vzal?

Nás kletba sváru v každém díle stíhá,

a před branami stojí Hannibal!

Ó pěvci naši, na to pozor mějte

a jako Záboj k činům rozepějte;

vždyť vidíte přec, nepřítel jak číhá!

Ó pěvci naši, buďte naši zase

a k nám se vraťte na domácí luh,

jeť povinností svatou v tomto čase,

by zaplacen byl veliký váš dluh;

je doba vážná, koukol klíčí všude,

ó vraťte se, než pozdě, pozdě bude,

ať potom pro vždy našimi jste zase!