Některým mudrcům.

Vy zavrhujete co mam a klam,

Co nelze Vám smysly pochopiti:

Aspoň se vám nemůže vytýkat,

Že se nechcete málem spokojiti.

Nedovedete-li ledacos

Spůsobem smyslným dokázati:

Nuž, snad se vám lépe podaří,

Věci nesmyslně vykládati.

Nemůžete-li pravdu dokázat,

Jen pravdu samu podejte!

Dáte-li světlo, tehdy starosti

O jasnosť a zhlédnosť nemějte!

Proto že vám nelze

Jsoucnosť boží dokázati,

Neváháte Boha

Z vědy zcela vymazati.

To je věru, jakby někdo

Zhasil lampu svítící,

By tím lépe viděl

V noci, naň se mračící.

A. U tebe tedy svět je obmezen?

B. To každému jasno jako den,

Jehožto rozum není obmezen.

A. A co pak za mezemi světa je?

B. Nic.

A. Aj co, nic?

B. Nic zajisté.

A. Jak pak to nic asi vypadá,

Jaké obzvláštní vlastnosti má?

Již chápu! To bude té látky květ,

Z kteréžto Pánbůh stvořil svět.

„Co,“ pravíš, „je na duše nesmrtelnosti,

Když člověk jen svou přičinlivostí

Po smrti v paměti lidu žije!“

A co je na tom, pravím zase já,

Když lid ten všechen smrti podléhá,

A konečně v hrobě práchniví a hnije!

„Věřit tolik, co nevědět,“

Tím nad věřící se vynášíte

Arciť s vámi to jinak je:

Vy nevěříte – však kolik víte?

Z lásky k pravdě do nebezpečných

Vědy dolů se pouštíte,

A tam docela s nezištnou myslí

Dni a noci se pachtíte???

Však kdybyste těmi doly

Valně nezbohatěli,

Myslím, že byste as do nich

Tak se nepotápěli.