NEL MEZZO DEL CAMMIN DI NOSTRA VITA.

Čím více oko zvyká světa kráse,

čím víc se noří jsoucna do peřejí,

vždy víc a více duše rozvírá se,

a v jejích sadech stále bohatěji.

Čím od světa se více odpoutává,

tím lačněji se jeho teplem sytí,

a čím se denně svobodnější stává,

tím více chápe všechen zázrak žití.

Co prchavou jen chvilkou bylo dříve,

teď harmonicky splývá v její taje,

tak přetvořuje vše, co proměnlivé,

a pro svou vlastní nesmrtelnost zraje.

Teď teprv chápeš, vše, co skličuje tě,

že nesmí tebe v rozkvétání tížit,

a jediným že smyslem dnů tvých v světě

je sebe sama rozvinout a vyžít.

Toť tvoje léto, zahrady tvé skvělé,

toť poledne, kdy všechno zraje v kráse,

kdy jako vítěz ve tvém mužném těle

tvá duše zralá sobě oddává se.

A ty to cítíš, v životě tvém celém

že třeba hmoty, duch by mohl žíti –

je mystický to sňatek ducha s tělem,

je pohanská to doba tvého bytí.