Nel mezzo di cammin del nostra vita.

Je možná, stojím v polovině dráhy?

Tak nikdy verš tvůj, chmurný Florenťane,

v sluch nezněl mi, jak hrana v duši kane,

je možná to, tak z nenadání, záhy?

Tak mnoho trudů a tak málo vláhy!

Tak mnoho bludů v cestě vykonané,

tak mnohé pravdy ještě nepoznané,

a Saiský obraz míň než před tím nahý!

A v hvozdě snah a snů svých zabloudilý,

před sebou zvěř svých vášní nenasytnou,

v před obtížno a nemožno jít zpátky.

Co rozjímám, den ke sklonu se chýlí,

i čekám darmo, zda zde hvězdy kmitnou,

a nikde, nikde, nikde Virgil sladký!