Ó, nelíbej mne jen tak divoce a dlouze,

Ó, nelíbej mne jen tak divoce a dlouze,

dost času k tomu přec’ až v lásky podletí,

my oddat můžeme se nyní tiché touze,

kdy štěstím budou lkát nám duše v objetí.

Nad krásné, rudé rty mně ruka tvoje dražší,

ji polož na oči a druhou v moji dej,

tak spolu vzlétneme do země nad ráj krasší,

kde štěstí v květy skryl nám dobrý čaroděj. –

Však žhavých polibků se musíš nyní stříci,

se semknutými rty jen musíš mlčky snít,

je Vášeň moje, víš přec, černá kočka spící,

jež může pohledem nás v stvůry proměnit.

Pojď ke mně blíž, – je venku sychravo a prší,

v pokoji stemnělém v nás stoupá z krbu žár; –

již nehlaď Vášně mé, – viz, hned z ní jiskry srší,

a hřbet má ohebný a ostrý dravce spár.